Ahoj Lidé! To jsem já, Zbyšek!

Jsem  opravdová kočičí dáma, trochu dietářka, ale to se u dámy předpokládá, ne? Jen to jméno.... moc se ke mě nehodí. To se mi mí lidé trochu (i když nechtěně) pomstili.

 Narodila jsem se 20. května 2006 v prvním patře našeho rodiného domu v Ohnišťovicích blízko městečka Poběžovic v podhůří Českého lesa v západních Čechách. No a toho slavného dne slaví své jmeniny právě "Zbyšek". Moji Lidé rychle nevymysleli lepší jméno, než to co našli toho dne v kalendáři (trochu ubohé, že?), neváhali a rovnou mě takto "pokřtili".

Jinak jsem docela normální tříbarevná Kočka, která ráda loví myši, ale také ráda odpočívá na gauči, křesle, či dokonce  v posteli. 

No a co čert nechtěl, poté co jsem vyrostla z kotěcích let, začala jsem prohánět kocoury. Nu vlastně oni mě. A tak se stalo, že jsem ne vlastní vinou povila první 4 vrhy našeho kočičího rodu a stala se tak zakladatelkou našeho "chovu" von Wonischen.

Svá první koťátka - Vrh A´von Wonischen jsem porodila rok po svém narození doma na gauči. Byla to kouzelná trojčátka, tři kocourci (jak se později ukázalo):  Přemysl, Otakar a Kunhůta. Tyhle 3 raubíře, kteří byli neustále spolu jsme nikomu nedali a nechali si je doma. Nedokázali jsem si představit, že by se rozdělili. Bohužel táhli za jeden provaz a necelý rok po svém narození se rozhodli nás opustit. Prostě někam odešli...

Další vrh B´ se mi narodil záhy hned na konci léta. Byla to nejzvláštnější hříčka přírody, a to jedno koťátko - Johanka. Dnes chlupatý kocour Johánek. Byl tak velký, když se narodil, jako desetidenní kotě. Raritka. A ještě ke všemu ta dlouhá hedvábná srst! Aby Johánek také někam neodešel, byl vykastrován a teď se pěkně drží doma. Je to obr mezi všemi kočkami.

Po půl roce zjara jsem povila další koťátka, vrhu C´. Mí lidé chtěli ještě jednou zkusit štěstí, co kdyby se náhodou zase narodilo tak krásné koťátko, jako byl Johan. Dlouhosrsté mimino jsem sice neměla, zato 5 různobarevných raubířů, kterým jsme snadno našli nové rodiny. Jednu kočičku zvlášní želvovinové barvy jsme si z tohoto vrhu nechali. Byla to Cernunnos von Wonischen, řečená Perchta. Perchtička má dnes již svůj druhý vrh (E´, G´) a stala se po mně pokračovatelkou našeho rodu.

Můj poslední vrh D´von Wonischen byl neplánovaný, ale stál za to. Bylo to podzimní jedinné koťátko, Doubravka. Také Doubravka má dnes již svůj druhý vrh (F´, H´).

Po odkojení Doubravky mě čekal vánoční dárek ve formě kastrace. Od té do by jsem se trochu změnila. Pan doktor o mě tvrdí, že jsem hyperaktivní kočka, která se jen tak často nepotká a že mě kastrace alespoň drobátko zklidní. No dá se řici, že měl náš pan veterinář Šlajs pravdu, jelikož jsem od té kastrace začala trochu víc jíst, zmohutněla jsem a také se začala víc povalovat. Ale když mě chytne amok, jsem jak šmouhatá střela a nikdo mě nezastaví. Chodím k potoku a lovit myši, venčím a cvičím naše psy a představte si, jednou jsem s paničkou kladla stopu našemu dobrmánkovi Gormovi. Byla to dýlka (prý přes 350 metrů) ale já šla statečně tou mokrou trávou těsně za paničkou a u každého položeného předmětu (který musí pes najít a zalehnout) jsem dostala kus Gothaje. Taková jsem já všestranná a chytrá kočka! I když už teď vlastně babička...