Evičku jsme si původně chtěli nechat doma... Pro její přítulnost a nebojácnost, jsme si ji tolik oblíbili, že jsme uvažovali o 5. kočce. Střízlivý postoj pána domu však rozhodl. Jedna z našich "cest za archeologií" nás zavála nedaleko od našeho domova, do překrásné vesničky schoulené pod významným hradištěm. Při návštěvě tamní fary jsme se s majiteli dohodlli na tom, že by si od nás vzali jedno zrzavé koťátko. Měla jsem na mysli Elišku, kočičku, která měla původně bydlet až v Pardubicích. Po příjezdu domů a shlédnutí příchozích e-mailů, mě po delší době odpověděla paní, která měla o Elišku zájem. Nu, po tak příjemném mailu jsem jí přeci nemohla napsat, že jsem Elišku právě slíbila do nedaleké vesnice! A protože se nám mladí manželé z fary moc líbili, skvěle se s nimi povídalo a určitě jsme se neviděli naposledy, rozhodli jsme se, že si Evu nenecháme, že na faru poputuje místo Elišky a že jí bude jistě moc dobře s dalšími třemi číčami u skvělých lidí, kam se na ni občas můžem zajet juknout...
fotky Evíka z nového domova najdete na jejím fotoalbu ZDE

Evička se má pohádkově, obrovskou zahradu, pelíšek u svých lidí v teplíčku a spoustu věcí k prozkoumávání, jak v barokní stodole, tak třeba i v kamenných sklepích jejího nového působiště...

V sobotu jsme se byli na Evíka podívat, celou naši návštěvu prospala. Nebylo divu, vždyť to objevování nového prostředí, dá tak malému koťátku pořádně zabrat :-)